V roce 2021 bijí všichni ochránci přírody na poplach a hovoří se o klimatické krizi a nevratných změnách planety kvůli nadměrným emisím. Je proto nezbytné, aby země přijaly příslušnou legislativu a důsledně vymáhaly zodpovědnou výrobu.

Evropská úmluva o ochraně lidských práv a svobod je mezinárodní dokument, jehož cílem je zaručení ochrany základních lidských práv všemi státy, které jsou členy Rady Evropy. Těch je v dnešní době 47 a řadí se mezi ně skoro všechny evropské státy (včetně Arménie, Ázerbájdžánu a Gruzie). Na dodržování této Úmluvy dohlíží Evropský soud pro lidská práva (ESLP). K němu mohou občané podat stížnost, pakliže mají pocit, že stát porušil jejich práva, která jsou v Úmluvě zaručena. Evropská úmluva o ochraně lidských práv sice neobsahuje právo na příznivé životní prostředí, nicméně se ho můžeme domáhat pomocí jiných práv (např. právo na život). Stalo se tak v případě Budayeva and Others v. Russia, kdy Rusko neslo odpovědnost za nepřijetí dostatečných opatření k ochraně života lidí před sesuvy půdy.

V případě, o který bych se s Vámi ráda podělila, byl pak podle ESLP porušen článek osm, což je právo na respektování soukromého a rodinného života.

Jedna žena, říkejme jí paní Naděžda, žila v ruském městě Cherepovets, kde sídlila i velká továrna na výrobu oceli. Podnik byl postaven za doby SSSR a původně patřil Ministerstvu hutnictví, v roce 1993 však byl privatizován a odkoupen soukromou společností Severstal PLC. Mezi továrnou a obytnou čtvrtí města měla vzniknout tzv. “the sanitary security zone” v původním rozsahu 5 000 metrů, která by ochránila obyvatele od emisí a hluku; měla být tedy jakousi ochrannou “stěnou” pro obyvatele Cherepovetsu před škodlivými látkami, které továrna vyráběla jako vedlejší produkt. Tato zóna měla kvůli vysoké škodlivosti látek v ovzduší zůstat nezastavěná a neobydlená. Ve skutečnosti zde ale byly postaveny obytné jednotky, ve kterých bydlely tisíce lidí včetně rodiny paní Naděždy. Podmínky tu byly zdraví ohrožující.

Paní Naděžda se nedovolala dostatečné nápravy u vnitrostátních soudů. Rusko jí neodškodnilo ani nezařídilo jiné místo k bydlení v jiné lokalitě a také nepřijalo dostatečná opatření ke zkvalitnění života lidí v blízkosti továrny, i přesto, že podle důkazů předložených soudu přesahovaly imise míru povolenou ruskou legislativou.

Ve své stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva proti Rusku uvedla, že stát porušil článek osm Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), neboť nepřijalo dostatečná opatření proti poškození jejího životního prostoru (jejího domu a zdraví), které bylo zapříčiněno provozem továrny Severstal. Podle ESLP ruské autority porušily zmiňovaný článek osm a nesplnily závazek chránit právo paní Naděždy.

Zajímavé je, že stát neměl přímý vliv na továrnu (nebyla vlastněna ani kontrolována státem) a nelze tedy říct, že by mělo jednání Ruska přímý dopad na zdraví a život paní Naděždy a její rodiny. Důležitý je však fakt, že odpovědnost státu může vzniknout při nedostatečné regulaci průmyslu vlastněného soukromníky – státy tedy nemusí být vlastníky továren produkujících nebezpečné emise, přesto jsou za porušení článku osm zodpovědné.

V dnešní době, kdy i podle ESLP “se znečištění životního prostředí stalo předmětem rostoucího zájmu veřejnosti” a “ochrana životního prostředí je velice důležitým hlediskem”* je velice důležité, že za něj nenesou podle ESLP vinu jen znečišťovatelé, ale i státy, které by měly přijmout taková opatření, která by proaktivně chránila práva z Úmluvy.

Jak jsem již uvedla výše, Evropská úmluva sama nezavádí právo na příznivé životní prostředí, ale toto téma je nyní natolik aktuální, že se jím ESLP zabývá čím dál více. Například největší environmentální žaloba u ESLP Duarte Agostinho and Others v. Portugal and 32 Other States stále nebyla rozhodnuta a celý svět netrpělivě čeká na verdikt (už více než 15 let). Rozsudek Fadeyeva vs. Rusko je případ situace, kdy stát sice přijme environmentální normy, nicméně je nedokáže dostatečně efektivně vymáhat.

V současném globalizovaném světě, kde jsou jako jedni z největších znečišťovatelů nadnárodní společnosti, sídlící po celém světě, je důležité, aby si jednotlivé státy uvědomovaly své povinnosti vůči životnímu prostředí a jeho biodiverzitě a aby tyto společnosti, byť v soukromém vlastnictví, byly nucené dodržovat normy zakotvené v právním řádu.

A tak, i když se může často zdát, že člověk sám nic nezmůže, je případ paní Naděždy pozitivním příkladem toho, že i jednotlivec dokáže udělat takovou změnu, jako přinutit stát dodržovat ekologická opatření. Paní Naděžda pomohla žít v čistém životním prostředí nejen sobě, ale i spoustě dalších občanů.

* článek 103 rozhodnutí z roku 2005

Foto: pexels.com