Rozhovor s letošní vítězkou Templetonovy ceny o životě během covidu a o lekcích, které se naučila během svého dlouholetého působení jako ochránkyně přírody.
Autorka originálního článku: Sarah Green Carmichael
25. 5. 2021, 14:30 CEST
Autorky překladu: Tereza Barková a Jana Suchanová
“Příroda je neuvěřitelně přínosná pro naše psychické i fyzické zdraví.“ Foto: flickr.com
Jane Goodall, významná ochránkyně přírody a letošní vítězka Templetonovy ceny, je průkopnicí, pokud jde o respektování přírody a zvířat. Změnila nějak pandemie její pohled na věc? Goodall se ke mně připojila v rozhovoru o tom, co nás může říše zvířat naučit o odolnosti. Zde je mírně upravený přepis našeho povídání.
Sarah Green Carmichael (dále SGC): Během posledního roku byla příroda v mnoha ohledech naším jediným útočištěm, protože představovala nejbezpečnější místo, kde jsme se mohli shromažďovat. Myslíte si, že to z dlouhodobého hlediska náš respekt vůči přírodě zvýší?
Jane Goodall (dále JG): No, upřímně v to doufám, protože pokud toto není dostatečné varování a podnět k probuzení, pak mi nezbývá moc naděje pro budoucnost naší planety. Tuto pandemii jsme si způsobili sami naší neúctou vůči zvířatům a přírodě. Vytvořili jsme podmínky, v nichž bylo jednoduché, aby patogen – v tomto případě vir – přeskočil ze zvířete na člověka na těch krutých tržnicích s divokými zvířaty v Asii. Totéž se stalo se šimpanzi ve střední Africe, což vedlo k rozšíření HIV/AIDS. A s MERS, který pochází původně od velbloudů v Saudské Arábii. Takže jsme vytvořily mnoho tzv. zoonotických onemocnění.
Zjišťujeme, že využíváme omezené přírodní zdroje rychleji, než je příroda schopná je obnovit. A máme bláznivou představu, že na planetě s omezenými přírodními zdroji může docházet k neomezenému ekonomickému rozvoji. To prostě nefunguje. Pokud nepřijdeme na způsob, jak si vytvořit nový, více uctivý vztah k přírodě a novou, udržitelnější ekonomii, tak jsou vyhlídky pro budoucí generace upřímně dost chmurné.
SGC: Nikdy jsem předtím nezažila nic podobného současné pandemii, a myslím, že většina lidí je na tom podobně. Změnil v něčem tento rok vaše smýšlení o vztahu mezi lidmi a přírodou nebo mezi lidmi a zvířaty?
JG: Já takhle přemýšlím už opravdu dlouho. Musíte si uvědomit, že je mi teď 88 let. Takže jsem vyrůstala – to byly roky, které mě hodně utvářely – během druhé světové války. To byla hrozivá zkušenost. A myslím, že jediný důvod, proč jsme nepodlehli Adolfu Hitlerovi a jeho nacistickým útokům byl jeden muž. Winston Churchill. A způsob, jakým uměl lidi inspirovat a jednoduše říct „Můžeme vyhrát, musíme vyhrát, vyhrajeme.“ A taky že ano! Tehdy jen malinkatá Británie stála v cestě síle nacistického režimu. Zbytek Evropy se poddával, jedna země za druhou – pokořeny. Takže jsem zažila dost temné časy a uvědomila si, že nic nemůže být bráno jako samozřejmost – jídlo, život, ani nic jiného. Svým způsobem jsem byla na tuhle pandemii vlastně připravená.
SGC: Zmínila jste dopad klimatické změny na budoucí generace. Ráda bych se k tomu vrátila, protože když se dnes podívám na mladé lidi, tak skutečně vidím novou generaci klimatických aktivistů, kteří jsou velmi organizovaní a zanícení. Někteří z nich přitom ještě ani nemůžou volit. Jakou byste jim dala radu v souvislosti s touto problematikou?
JG: V roce 1991 jsem založila v rámci svého Jane Goodall institutu program Roots & Shoots. Jeho součástí jsou nyní děti od předškolního věku až po mládež a univerzitní studenty. Funguje v 67 zemích a během pandemie se rozšiřoval. Hlavním poselstvím je, že každý jedinec může něco každý den ovlivnit. A klíčovým posláním Roots & Shoots je, že si vyberete projekt, který udělá svět lepším pro lidi, zvířata a životní prostředí, protože jsme všichni propojení. A pak si vyhrnete rukávy, půjdete ven a budete jednat. Je to o tom skutečně něco udělat. O tom jít příkladem. Ukázat, že můžete i ve velkém světě hrát svou roli. Ukázat, že dokážete zachránit mangrovový les. Ukázat, že když budete psát zákonodárcům, tak můžete změnit legislativu. Takže to není jenom o protestování a o tom říkat, že nám vlády dluží jinou budoucnost. Je to o tom skutečně něco udělat a ukázat svou schopnost iniciovat změnu.
SGC: Jsem ráda, že Vás tohle slyším říkat, protože problém klimatické změny se někdy opravdu zdá jako příliš velký, ale jak uplynulý rok ukázal, naše individuální volby opravdu ovlivňují zbytek světa. Kdybyste měla moc každému z nás nařídit, aby udělal nějakou maličkost pro životní prostředí, o co by se jednalo?
JG: Přestaňte jíst živočišné produkty. Máme na světě miliardy zvířat – krav a prasat a koz a slepic a hus a krocanů – žijících v absolutně otřesných, krutých podmínkách, tlačících se v minimálním prostoru, protože lidé chtějí stále levnější maso. Jenže to levné maso je za cenu utrpení zvířat i pracovníků. I ti pracovníci mají hrozné podmínky. Ničíme přírodu, abychom mohli zasadit zrna na výkrm pro dobytek. Používáme fosilní paliva, abychom ta zrna i zvířata mohli přemisťovat, a zvířata navíc produkují ve svém trávicím traktu metan, což je velmi nebezpečný skleníkový plyn.
Já začala být vegetariánkou už před mnoha, mnoha lety. Podívala jsem se na kus masa na svém talíři potom, co jsem se dozvěděla o realitě velkochovů a pomyslela si „Tohle symbolizuje strach, bolest a smrt“. Všechna tato zvířata, a šimpanzi, mi pomohli přesvědčit vědce, že my lidé nejsme jediné bytosti s osobností, myslí a emocemi. Všechna ta farmářská zvířata mají svou vlastní osobnost. Cítí strach, zoufalství i bolest.
SGC: Je nějaká větší, systémovější změna, kterou byste ráda viděla? Uplynulý rok s Covidem-19 ukázal, že vládní nařízení opravdu můžou mít velký význam, pokud se potýkáme s globální krizí, ať už jde o pandemii nebo o klimatickou změnu. Je něco, co byste chtěla, aby vlády dělaly jinak?
JG: Toho je opravdu hodně. A začíná se to měnit. Vlády začínají zahrnovat klimatickou změnu a ztrátu biodiverzity do centrálních pilířů svých programů. Mluvila jsem se zástupci skupiny G7 i EU, a to stejné se děje i v Bidenově administrativě. Tyhle vlády si začínají uvědomovat, že musíme změnit naše myšlení. Musíme si přestat myslet, že byznys může pokračovat jako dřív, protože nemůže. Byznysmeni tvrdí, že můžeme mít neomezený ekonomický rozvoj, ale planeta má omezené přírodní zdroje. Na některých místech jsou využívány rychleji, než je příroda schopná je obnovit.
Takže máme tu nový způsob myšlení. Musíme se přestat zaměřovat jen na to, jak získat víc moci a bohatství. A musíme se začít ptát sami sebe: O co bychom měli v životě usilovat? O čem je dobrý život? O tom získat víc peněz a bohatnout? Bohužel, mnoho lidí jen stěží přežívá. Nový přístup nám ukazuje, že bychom se měli snažit vést život tak, abychom žili v dostatku, mohli uživit naše rodiny, užívat si přírodu a pomáhat ji chránit. Je dokázáno, že i krátký čas venku je ohromně prospěšný pro naše psychické i fyzické zdraví.
SGC: Jakožto někdo, kdo pozoroval přírodu a zvířata velmi detailně, co myslíte, jsou nějaké věci, které bychom se mohli od přírody naučit o odolnosti?
JG: Druhy, které se dokáží přizpůsobit novým podmínkám, jsou evolučně vždycky ty, které přežijí. A ty ostatní vymřou. Myslím, že mnoho druhů nyní stojí před touto výzvou. Zvládnou se adaptovat nebo ne? A některé z nich jsou tak specifické, že pro ně bude adaptace velmi náročná. Na druhou stranu, protože je příroda tak odolná, a protože se stále více lidí začíná zajímat o ochranu životního prostředí, tak se znovu a znovu ukazuje, že místa, která jsme dříve zničili, mohou obnovy dosáhnout, a to s trochou pomoci nebo jen působením času. Může se do nich vrátit život a ti na pokraji vyhynutí mohou dostat další šanci. Nicméně pokud nedokážeme zastavit úpadek způsobený klimatickou změnou, tak bude pro mnoho druhů, včetně toho našeho lidského, opravdu složité na některých místech přežít.
Když se podíváte, co se děje v Bangladéši – oceán i řeky se rozšiřují a postupně ukusují pobřeží. Lidé, kteří dříve žili spokojené životy – rybařili, měli domov – teď nemají kam jít a musí do slumů, kde není elektřina, hygiena, nic… je to děsivé.
SGC: Byla jsem velmi překvapená, že změny v lidském chování během uplynulého roku – to, že jsme přestali tolik cestovat, dojíždět – příliš nepřispěly k výraznějšímu poklesu emisí uhlíku. Trápí Vás to? Pokud je vůbec možné, abyste byla ještě více znepokojená než předtím.
JG: Myslím, že existují miliony lidí z velkých měst, kteří pravděpodobně vůbec poprvé zažili ten luxus dýchat čerstvý vzduch, dívat se na hvězdy na jasné a zářící noční obloze, a ne je vidět přes světelný smog nebo je nevidět vůbec. A tak si všichni snad uvědomí, jaký by svět mohl být. Bohužel to záleží na celkovém systému. Jsou země, kde občané mohou něco změnit a dát najevo svá přání. Ale pak máme země s autokratickými vládami, kde lidé opravdu nemají hlas.
SGC: Templetonova cena je uznáním za celoživotní dílo. Znamená to, že se člověk blíží odchodu do důchodu. Vy ale nevypadáte, že máte v úmyslu skončit. Zajímalo by mě, co plánujete dál, doktorko Goodallová?
JG: Jelikož je mi 88, nevím, kolik času mi zbývá. Mám v rodině dobré geny, ale určitě se blížím ke konci, a proto musím ve svých aktivitách ještě zabrat! Často slýchám: „Četl jsem Vaši knihu. Byl jsem na Vaší přednášce. Slyšel jsem Váš proslov a slibuji Vám, že se nyní budu snažit. Ztratil jsem naději, ale dala jste mi novou.“ Pokud cítíte beznaděj, je snadné to vzdát, protože proč byste se obtěžovali něco dělat, když nejste přesvědčeni, že byste mohli něco změnit?
Lidé si často myslí „Co můžu udělat jako jedinec?“ Uspořádte komunitní akci. Dělejte něco, co Vás naplňuje. Uvědomte si, že Vy a Vaši přátelé můžete něco změnit. Naplní Vás to energií, vyhrnete si rukávy a budete v tom pokračovat. A budete inspirovat ostatní. A pak si troufnete myslet globálně.
Problémem je, že média často zobrazují zkázu a pochmurnost. Je to důležité, ale já bych chtěla, aby věnovali čas i všem těm neuvěřitelným projektům a úžasným lidem, kteří dělají skvělé věci. Dávají nám naději, že pokud chceme a máme vůli, zmůžeme kde co. Toto myšlení musíme dostat do vlád a velkých podniků. Naštěstí se to začíná měnit a my, jako zákazníci se na tom podílíme. Pokud si myslíme, že produkt není vyroben eticky, nemusíme ho kupovat.
Když jsem venku v deštném pralese – no dobře, vlastně kdekoliv venku – cítím silné spirituální spojení s přírodním světem. My lidé se stáváme tak materialistickými. Přesunuli jsme se příliš daleko od propojení s přírodou. Nejde jen o to, že jsme její součástí; my jsme na ní závislí. Jsme závislí na zdravých ekosystémech, a právě tyto ekosystémy kousek po kousku ničíme. Musíme se změnit. Doufám, že nás pandemie probudila.